#4 Timeout - Co mi basketbal dal

Čtvrtý díl série #Timeout obstaral dlouholetý hráč, kapitán a nyní i trenér Basket Clubu Benešov Roman Beneš. Zavzpomínal na své začátky i postupný konec, na oblíbené trenéry a také krásně popisuje, co všechno mu basketbal dal. Tak si pátý díl Timeoutu užijte.

Když jsem byl požádán o tento článek do Timeoutu, původně se mi jako nadpis nabízelo spíše: „Co mi basket dal?“ Ale pak si sám pro sebe říkám, že přeci tak starý nejsem a vlastně mohu být u sportu, který mám celý život hodně rád, daleko déle. Je pravda, že člověk ještě stále nepřišel na to, jak čas zastavit a vykání mladších, či komentáře některých vrstevníků z řad bývalých soupeřů i spoluhráčů, kteří se objevují spíše již na lavičkách jako trenéři nebo asistenti, ve stylu: „už se na to vykašli“ a „ty ještě hraješ?!“, je jasnou známkou toho, že již byl zřejmě nějaký milník i v mém životě opravdu překročen, přestože si to člověk nechce vždycky úplně přiznat.
Když pak slyšíme v televizi např.: „…tento 36ti letý veterán podal na svůj věk velmi dobrý výkon…..“ není zřejmě nad čím více spekulovat. (úsměv)

Mám prostě rád sport a ještě více kolektivní sporty. Vždy tomu tak bylo. Přestože jsem měl každý den v týdnu nějaký sport, ať už judo, fotbal aj., každou volnou chvíli jsme ještě lítali na hřišti v sídlišti za barákem a hráli hokej, baseball, na schovku apod., později už celkem pravidelně na basketbalové asfaltové hřiště za bioskou (dnes dětské hřiště, součástí školky).

V tu dobu (na druhém stupni ZŠ) se už s basketem jezdilo po krajských soutěžích, pod vedením benešovských legend Pavla Vorlíčka, Petra Žáčka a Milana Woitche, někdy také na trénincích vypomáhal Rui Gureiro, zahraniční student tmavé pleti, kterého jsme jako děti strašně "žraly" a za Benešov nějaký čas hrál v A týmu mužů.

Dal jsem tedy basketu jasnou přednost před judem a fotbalem, kde jsem neviděl takový potenciál, přestože mě oba sporty bavily, ale nešlo dělat všechno najednou s plným nasazením.

Co mi tedy basket skutečně dává či dal?

Radost, vítězství, ale také prohry a smutek, pocity štěstí i zklamání, fyzickou kondici, zranění, bolest a únavu, poznal jsem spoustu měst, tělocvičen (dokonce jsem se podílel na rekonstrukci naší pěkné sportovní haly), bránil jsem osobně např. reprezentačního hráče Václava Hrubého v pohárovém zápase proti Spartě, potkal jsem se s řadou basketbalových legend Jiřími Zídky, Jiřím Welschem, Michalem Ježdíkem a spoustou dalších, strávil jsem také velké množství času v autě jako spolujezdec i jako řidič, zažil jsem několik postupů, baráží, několik trenérů, stylů trénování a motivace, vítězné koše v poslední vteřině, nespravedlnosti, ale též zadostiučinění.
Několikrát jsem si ověřil, že lze také překonávat své limity, zažil jsem několik posledních výskoků (rozlučková akce na konci sezony), zahajovacích bowlingů na počátku sezony, několik příjemných večerů na pátečním pivku se spoluhráči a tak dále.

Řekl bych, že sport jako takový mě kromě rodičů, školy a práce také nejvíce v životě formoval, ale především mi dal mnoho kamarádů a přátel, na které se lze vždy spolehnout nejen na hřišti, ale i mimo něj.

Padla i zmínka o trenérech a je jasné, že v kolektivních sportech to bez nich opravdu nejde. V basketbale se také s jistou dávkou nadsázky traduje, že pokud zápas skončí rozdílem do 5ti bodů, je na vině právě trenér. Pokud pominu přípravný kemp, kde mě vedl Michal Ježdík, Petr Treml a někteří ligový hráči, pak mě ovlivnili především následující trenéři, za což jim patří velké díky.
Žáci: Pavel Vorlíček, Petr Žáček, Milan Woitch
Mladší dorost: Jan Lisý
Starší dorost: Milan Rýdl; Pavel Vorlíček
Muži: Pavel Vorlíček, Michal Bakajsa, Pavel Strnad, Jiří Havran, Jan Khek

Poměrně dlouho jsem se bránil nějakému „končení“, ale vážnější zranění v kombinaci s následnou delší regenerací a ztrátou potřebné rychlosti ve věku nad 40 let zapříčinilo víceméně plynulý a bezbolestný přesun spíše do pozice trenéra, což samozřejmě ovlivnila hlavní měrou též má dospívající dcera, díky které jsem na tehdejší výzvu Radima Kleina dočasně kývnul.

A jak to tak bývá, z „dočasně“ se stalo následně trvalým a u dětské přípravky působím již třetím rokem, přestože jsem nikdy trenérské ambice neměl. Tato činnost mě hodně naplňuje a především po letošním letním soustředění a úvodním turnaji s dětmi v Pardubicích, jsem opět po letech zažil pozitivní sportovní nervozitu při zápase, byť z pozice trenéra.

Takže to vypadá, že mě basket bude provázet v životě i nadále a snad budu moct ovlivnit, věřím jen pozitivně, i další generaci basketbalistů/tek. Pevně věřím, že jako dlouholetý kapitán benešovského A týmu, mám dětem co předat a basket je bude bavit stejně tak jako mě.

A protože bez pohybu být prostě neumím, chodím si stále zatrénovat s benešovským Áčkem, kde je skvělá parta.

Do ročníku nám bohužel skočila karanténa. Ale i díky tomu vznikl nápad mého spolutrenéra Tomáše Urbana, výzva Challenge BC Bene, při které si můžeme společně zatrénovat a zlepšovat své dovednosti. Doma si u toho celá rodina užijeme i spoustu legrace, tak doporučuji všem tuto aktivitu vyzkoušet.

Věřím, že se situace dá opět brzy do stavu, kdy budeme moci všichni znovu dělat sport, který máme rádi, ať už je to basketbal nebo jakýkoliv jiný.