#8 Timeout - Jen hrát

Nebývale zapálená do basketbalu je Vali Hocková. Její dosavadní cestu basketbalovým životem si můžete přečíst v osmém Timeoutu.

S basketbalem jsem začala v roce 2013, když mi bylo 7 let. Tento rok byl pro mě velice náročný, ale za to nezapomenutelný. Basket jsem začala hrát díky mojí kamarádce.

Když jsem s tím návrhem přišla za mamkou dostala jsem od ní plnou podporu a řekla mi, že za zkoušku nic nedám. Již tehdy, na úplném začátku, jsem si dělala velké ambice na to, kam až to dotáhnu.

Po čase jsem zjistila, že jeden reprezentant České republiky, Vojtěch Hruban, hrál kdysi za Benešov nebo že u nás v Benešově působila trenérka Jana Strnadová, která momentálně trénuje družstvo v Trutnově, je rodák z Benešova a tak mě to namotivovalo, že chci také někdy dosáhnou úspěchu jako oni.

V listopadu roku 2013 jsem přišla na svůj první trénink pod vedením pana trenéra Milana Rýdla, který byl od mých začátku, až do teď, mým hlavním trenérem.

Postupem času oslovil moji mamku, jestli by nechtěla našemu týmu dělat asistentku trenéra.
Já byla šťastná, že budu mít mamku neustále u sebe, na každém tréninku, na každém zápase, prostě bude součásti nejen mého osobního života, ale i toho basketbalového. Jasně, někdy je to s ní těžký a hádáme se, ale vím, že pro mě chce to nejlepší a že to jednou jistě ocením.

Po nějakém čase se k našemu týmu přidal trenér, ke kterému mám velké citové pouto. Je to způsobeno hlavně tím, že přišlo mé největší zlepšení a tím, že pan Petr Pajkrt je skvělý trenér.

Pět let od svého začátku, nás trenér přihlásil na Easter Cup do Klatov, kde jsme postoupili až do finále, a tam porazili USK Praha a domů jsme přijeli se zlatou plackou na krku.

Byl to první velký turnaj na kterém jsem byla.
V rámci soutěží jsem hrála za U11. Postupem času jsem začala hrát i v U13 pod vedením pana trenéra Jiřího Mazura.

V v roce 2019 jsem byla nominována na výběry za Středočeský kraj pod vedením pana trenéra Jiřího Havrana, který mi dal taky množství rad do basketbalu. Na výběrech Středočeský kraj tehdy neuspěl, ale poznala jsem nové lidi a odvezla si množství zkušenosti a vzpomínek.

V roce 2020 o letních prázdninách se ozval tým Basket Slovanka Praha, že by chtěli abych v jejich týmu hostovala, i když jsem věděla že to bude hodně náročné a nebudu mít čas na nic jiného než na basketbal.
Řekla jsem si, když to vyjde, vyjde to. Když ne? Budu mít nové zkušenosti do života. Tak jsem o prázdninách jela se Slovankou na soustředění a vyšlo to, v září jsem s nimi nastoupila do nové sezóny, a odehrála pár zápasu, přičetla si pár bodů, a teď jsem tam, kde jsem chtěla být.

Když jsem začínala, jezdila jsem s mamkou autem, postupem času když jsme s mamkou projely ty cesty do hal, kde trénuji, jsem začala jezdit sama vlakem. Mám to ráda, prostě sedím padesát minut sama ve vlaku, sluchátka v uších a přemýšlím. Jasně, někdy se i učím, ale baví mě ta cesta, to že mám čas jen tak přemýšlet o životě, kariéře, budoucnosti.

Benešov je můj rodný tým, tam jsem kdysi vzala poprvé míč do ruky, od samého začátku jsem prostě byla v Benešově doma, holky mě znají, známe se, chodíme spolu do školy. Na Slovance jsem krátce, ta atmosféra mezi děvčaty v Bene a zde se nedá úplně srovnat. Jsem tady hlavně kvůli basketbalu, a tak to i beru. Holky ale začínám poznávat a myslím, že jsme super parta.

Moje sny se mění, protože když se měním já sama, mění se i moje myšlení. Můj sen byl vždycky hrát za dva týmy, chtěla jsem dvojnásobně více zápasů, tréninků, abych prostě mohla víc makat, a pracovat na sobě. Teď jsem si ho splnila, hraju za Slovanku i za Benešov, byla jsem na basketbalových výběrech, na různých výběrových soutěžích, bylo toho už hodně, ale chci se i nadále posouvat dál, poznávat nové a nové lidi, a aktuální sen, je asi vrátit se zpět k normálnímu hraní utkání, protože už mi to chybí.
Mým celoživotním snem je dostat se do reprezentace. Toho snu se nechci vzdát.

Basketbal, mě od chvíle, kdy ho hraji, plně naplňuje, jako kdybych doplnila kus něčeho, co mi v životě chybělo. Ty pocity jsou různé, jiný pocit je, vyhrávat, jiný pocit je prohrávat, ale hlavní je, že se vždycky s holkama podporujeme, vyhecujeme, a je to proste úžasný. V tu chvíli vám je jedno, jestli prohrajete nebo vyhrajete, hlavně že to prožijete s lidmi, na kterých vám záleží a mate je rádi.

Mám plnou podporu od rodiny a kamarádů, dva týmy které bych za nic nevyměnila.
Chci poděkovat všem, kteří se na mé basketbalové cestě podíleli, poznala jsem spoustu skvělých lidí, trenérů, odehrála mnoho zápasu, turnajů, a pevně doufám a věřím, až se situace okolo Covidu uklidní, tak se znovu potkáme nadšení na palubovkách a budeme dělat to, co nás baví nejvíce.

Hrát basketbal.