#9 Timeout - Budu lepší

Basketbalová rodina. Bratr a sestra. Eliška je reprezentantka, Petr hraje basketbal pro radost a dal přednost studiu. Oba se celé mládí hnali navzájem kupředu. Jejich příběh se dočtete v dalším #timeoutu. 

K basketu nás už od mala vedl náš táta, který ho v jeho mladých letech také hrál. A byl nějakou dobu i kapitánem benešovského "A" mužstva. Pamatujeme si ještě doby, kdy nám bylo okolo 3 let a brával nás na svoje zápasy. Vybavujeme si konkrétně jeden (jeho poslední) zápas, kdy jednou ranou vpletl rozhodčího do žebřin po nespravedlivém odpískání faulu, který takřka rozhodl zápas.

Když jsme mámě s úšklebkem vyložili konec zápasu, nebyla zcela nadšena. A když jsme poté vyslovili myšlenku, že bychom basket také chtěli hrát, nebyla tomu moc nakloněna.

Petr: Oba jsme s basketem začínali už ve školce. Doteď vzpomínám na svůj první zápas, kdy jsem hrál s klukama o 3 roky staršíma, do zápasu jsem nastoupil jen na 2 minuty a hned na to vstřelil první koš. Utkání skončilo prohrou 2:120. Je to vtipný highlight mojí kariéry.
Můj druhý trenér byl můj otec, který chtěl trochu oživit mládežnický basket v Benešově. A opravdu si vedl velice dobře, k basketu přivedl spoustu nových hráčů a mých kamarádů. Například Ondřeje Kukuru, který to potom dotáhl až do USK a mládežnické reprezentace.

Eliška: Už od mala jsme s bráchou soutěžili, kdo bude lepší. Neuměla jsem prohrávat, a proto jsem do všeho dávala sto procent. Doteď si vzpomínám, jak jsem žárlila na Péťu, protože táta mu věnoval veškerou pozornost. Uvědomila jsem si, že si budu muset jeho všímavost vybojovat. Jako jsem si tehdy musela vybojovat vše. Už od začátku jsem věděla, co chci. Největší rozdíl mezi mnou a bratrem jsou ambice. Já si vždy kladla vysoké cíle ve škole, basketu i v osobním životě. Zkrátka doteď nedokážu brát věci jen tak.

Petr: Většinou, když mamka nemohla hlídat malou Elišku, brával ji táta s námi na tréninky. Tudíž první rok jsme trénovali společně, i přesto, že je Eliška o 2 roky mladší. Nikdy jsme moc nebývali tým, spíš jsme vždy mezi sebou soupeřili. Jelikož jsem byl starší, tak jsem vždy vyhrál, což Eliška nemohla skousnout a nikdy neuznala prohru. Naše neustálá soupeřivost neznala hranic jak doma, tak i na hřišti. I to si myslím, hrálo roli v jejím zlepšení. Moje basketbalová kariéra byla do mých 16 let celkem slibná, ale pak nastala v našem týmu změna trenéra, který mířil výš. Kvůli tomu si přizval mnohem zkušenější a talentovanější hráče z vyšších lig, kteří nás, benešáky, úplně upozadili. Najednou se z třiceti minut na zápas stalo méně jak pět. Od té doby jsme s klukama ztratili zájem a ambice hrát vyšší basketbal. Dokonce někteří i úplně skončili. Já jsem však pořád bral basketbal jako můj koníček a únik z reality.

Eliška: Můj začátek kariéry byl zcela opačný než ten Péťův. Nastupovala jsem jen na pár minut za starší holky více jak 6 let. A do své kategorie jsem se dostala až v U13. Mým basketbalovým parťákem byla a vždy bude, Natálie Budilová, která se mnou hraje i nyní. Basket jsme nejen hrály, ale i jsme jím žily. Chodívali jsme na zápasy mužů "A" týmu a fandily po boku legendárního Los Banditos.
Bohužel kvůli našemu věku jsme zjistily, že nemůžeme dále hrát v týmu starších holek a najednou jsme zůstaly samy dvě. Basketbal jsme milovaly natolik, že jsme zahájily náš vlastní nábor. K basketu jsme přitáhly pár našich známých, spolužaček a příbuzných. A najednou vznikl tým, se kterým jsme se dostaly v kategorii U15 do extraligy. Z volejbalu jsme přetáhly i Moniku Fučíkovou, která se mnou dnes hraje v reprezentaci.

Petr: V osmnácti letech se vše obrátilo k lepšímu, když si mě pozvali na pár tréninků mužů "B" týmu, byl jsem rád, že mohu znovu hrát. Po pár měsících si mě všimlo i áčko, kde hraji doteď. Sice nepatřím mezi tahouny týmu, ale dostávám tam čím dál tím více prostoru. Jelikož patřím mezi nejmladší hráče v týmu, mám rozhodně co zlepšovat. Jsem vděčný za partu, kterou máme. Myslím si, že taková skvělá nálada je v ostatních týmech docela neobvyklá.

Eliška: Nejvíce mě ovlivnili trenéři Jana Strnadová, Jakub Vondráček, a především Petr Pajkrt. Ale musím přiznat, že zásadní zlom nastal, když jsem přestoupila do pražského klubu Basket Slovanka. Trenér Jiří Toušek, známý svým energickým vystupováním, mě trénoval dlouhých 5 let. Během těchto let jsme vyhráli Mistrovství České republiky, a také jsem se zúčastnila Mistroství Evropy.
Tento basket se čím dál tím více přibližoval profesionálnímu basketbalu a já tehdy zapomínala na jeho pravou podstatu. V této době sehrál důležitou roli právě můj bratr, který mi připomínal, že je to koníček, a že mě to má především bavit. Když jsme se v této sezoně vážně zranila (utržený postranní vaz v kotníku), byl to Péťa, kdo se mnou čekal několik hodin v noci v nemocnici.

Petr: I když má kariéra není z nejhvězdnějších, snažím se aspoň podporovat svoji sestru. Často se snažím chodit na její zápasy. I když mi ženský basket přijde trochu nudný. Samozřejmě ho neodsuzuji právě naopak, ale takhle to prostě beru ze svého pohledu. Stále je dobře, že se snaží něčeho dosáhnout. Kolikrát už jsme od Elišky slyšeli doma, že ji to nebaví, že se na to může vykašlat atd. V tu chvíli jsem jí vždy připomněl, že to dělá jenom pro zábavu a když ji to takhle leze na nervy tak ať toho nechá. Holt prostě jí byla dána větší dávka talentu než mně.
Ale jsem za to rád, je super, když se můžu podívat na svoji sestru v televizi nebo v novinách. Baví mě vždycky doma probírat naše zápasy řekneme co jsme mohli udělat lépe nebo naopak co bylo dobré atd.

Eliška: I když mám často výčitky, že se doma mluví spíše o mých úspěších, je brácha rád, že se mi daří. Čím jsme starší, tím víc jsme jako tým, a ne soupeřové.
I přes to, že nyní hraji nejvyšší ženskou ligu, ráda chodím koukat na bráchu, který hraje za áčko druhou ligu. Vždy mě spíš více bavilo sledovat mužský basket, než ženský. Chlapi jsou od přírody rychlejší a silnější, a proto je i ten basket na pohled energičtější a zábavnější. Ženy mají často tendenci vše překombinovat. Muži se s ničím nepářou a hrají agresivně a rychle. A to je pro diváka atraktivní. Přiznám se, že i v mých devatenácti letech si občas z bráchy vystřelím a předhodím mu doma jeho vtipné momenty ze zápasu, když třeba spadne nebo hodí airball. Někdy se už musím v hledišti klidnit, když se přistihnu, jak jako jediná křičím, aby zrychli. Péťa mi to pak mile rád oplatí na mém příštím zápas.

Petr: U mě hlavně basket nebyl nikdy na prvním místě, tam je vzdělání a vždy bylo. Chvíli jsem si i myslel, že basketu nechám a zůstanu u fotbalu. Protože na prvním stupni základky jsem hrál současně basket i fotbal za Benešov. Přišlo mi, že se mi ve fotbalu dařilo více. Ale pak do toho vkročil můj otec. A zase měl pravdu. Jsem rád, že jsem nakonec zůstal u basketu.

Eliška: Tohle nám patrně zůstalo z dětství, když jsme si vytýkali každou chybičku. Teď už se tomu většinou jen smějeme. A myslím, že právě ta naše upřímnost a soutěživost mě dovedla tam, kde jsem.