Hodně to pro mě znamená, říká Monča Fučíková

Odchovankyně benešovského basketbalu Monča Fučíková před pár týdny přivezla další medaili a skvělé umístění z reprezentační akce. Přitom před rokem na tento turnaj ani nepomyslela a vážně přemýšlela kudy se s basketbalem ubírat dál.

Mončo, vicemistryně Evropy, jak to zní?
Zní to skvěle, ale mistryně Evropy by znělo ještě o něco lépe. Ale i tak je to obrovský úspěch a moc si ho cením.

Jak sis užila turnaj a jak na něj budeš vzpomínat?
Užila jsem si ho moc, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj. S holkami jsme měly skvělou partu, což se pak projevovalo i ve hře a myslím, že hlavně díky tomu jsme to dotáhly tak daleko. Na turnaj tedy vzpomínám jen v dobrém a jen tak na něj nezapomenu.

Je to tvůj asi největší úspěch v reprezentační kariéře? Řadíš ho na první místo i v tvé celkové dosavadní kariéře, tedy i klubové?
Z mistrovství Evropy jsem si už jednu stříbrnou medaili přivezla, a to z kategorie do 16 let, takže nemohu s lehkou hlavou říci, že se jedná o největší úspěch v mé dosavadní kariéře. Nicméně si asi této medaile cením o trochu více, jelikož jsem se v minulé sezóně potýkala se zraněním. To, zda se vůbec stihnu uzdravit do ME, pro mě byl jeden velký otazník. Kromě toho v tom svou roli hraje také fakt, že reprezentace do 20 let získala medaili naposledy v roce 2004.

Dlouho jsi bojovala se zraněním kolene. Jak to bylo psychicky náročné ustát a nevědět, zda-li vrcholné akce stihneš?
Zhruba před rokem a půl se mi přihodilo zranění kolene. Měla jsem přetržený přední křížový vaz, natržené postranní vazy a poškozený meniskus, což znamenalo, že operace mě neminou. Byla jsem z toho dost špatná, jelikož ten rok se konalo MS do 19 let a já jsem věděla, že o něj přijdu. Nejvíce psychicky náročná byla rekonvalescence, která trvala více než 10 měsíců. Na ME v následujícím roce jsem v tu dobu ani nepomyslela. Přemýšlela jsem, jestli ještě chci hrát basket na takhle vysoké úrovni, protože dostat se zpět bylo těžké. V tu dobu mi hodně pomohla moje rodina, která mě neustále podporovala. To, že jsem se do ME stihla uzdravit a dostat se do týmu, pro mě hodně znamená.

Jak se ti zranění vlastně stalo?
Zranění jsem si přivodila na tréninku, když jsme hráli 1 na 1. Vyskočila jsem a při dopadu mi podklouzla bota a já si nohu přisedla.

Přestoupila jsi do klubu Levharti Chomutov. Co tě k tomu vedlo a jak se přestup zrodil?
Chtěla jsem zkusit něco nového, posunout se zase o kus dál a získat nové zkušenosti. Chomutov má spoustu zkušených hraček, od kterých se mohu učit a to, že o mě projevili zájem, byla příležitost, kterou jsem nemohla jen tak zahodit.

Jaké máš cíle v novém klubu?
Ráda bych si zahrála Evropskou soutěž a porovnala síly nejen s hráčkami tady u nás. A určitě bych chtěla zabojovat o medaile v ŽBL a v Českém poháru.

A jak budeš vzpomínat na svůj bývalý klub Slovanku?
Na Slovanku budu vzpomínat určitě v dobrém. Trenéři, kteří do mně vložili svoji důvěru, mi pomohli získat cenné herní zkušenosti a posunuli mě dál. Hodně mě toho naučili. S holkami jsme tvořily skvělou partu, díky které jsme v mládežnických kategoriích získaly nejeden cenný kov, takže odchod nebyl vůbec jednoduchý.

Předpokládám, že ženám v Benešově již kvůli dojezdové vzdálenosti pomáhat nebudeš?
Zatím nedokážu říct jestli ano či ne. Každopádně bude-li to jen trochu možné, pomůžu moc ráda.

Sleduješ stále holky? Jste v kontaktu?
V kontaktu jsme s holkami více méně pořád. Pokud se nevidíme zrovna v hale, potkáme se na ,,pivku” nebo vyrazíme na společný výlet. Snažíme se vídat jak jen nejvíc to jde.

Aktuálně patříš mezi pýchu benešovského basketbalu. Co bys vzkázala mladé generaci hráček a hráčů, kteří s basketbalem začínají?
Hrajte tak, ať vás to baví. Je skvělé být úspěšný, ale hlavně vám to musí přinášet radost. Studujte, poněvadž nikdy nevíte, co se může stát a starejte se o svoje tělo, protože zdraví máme jen jedno.